Genderově, sexuálně a vztahově rozmanití lidé se zdravotním znevýhodněním jsou ve svém životě vystaveni předsudkům, stereotypním představám nebo mýtům, které se váží jak k jejich hendikepu, tak k tomu, že jsou queer. Jedná se zranitelnou skupinu osob, která nejen že čelí sociálnímu stresu na základě předsudků společnosti, ale často se také tyto osoby ocitají jako terče zneužívání.

Nicméně zrakové nebo sluchové znevýhodnění nemá vliv na inteligenci nebo schopnost žít běžným životem. I člověk, který neslyší, si může užít diskotéku nebo koncert, a člověk, co nevidí, rozhodně každou chvíli nezakopává a klidně zvládá vyřizovat e-mailovou korespondenci nebo odpovídat na zprávy na chatu.

Jaké jsou nejčastější předsudky nebo stereotypy, kterým tato skupina osob čelí?

Stereotyp: „Kdo je u vás taťka a kdo mamka?“

Tento stereotyp stále u lidí přetrvává a tato otázka dokonce padla i na diskusním večeru Partnerský a rodinný život queer osob se zdravotním znevýhodněním, které probíhal v rámci série Listopad pro lidi v LGBT+ komunitním centru. O svém životě mluvili neslyšící Pepík a slyšící Kuba, kteří spolu žijí jako partneři. Jenže když spolu žijí dva kluci, jsou to dva kluci, nikdo z nich není mamka. Stejně tak v partnerských vztazích dvou žen nedělá žádná taťku.

Mýtus: „Trans lidé jsou duševně nemocní.“

Stejně jako není duševní nemocí neheterosexuální orientace, není nemocí ani transgender nebo nebinární identita. Historie ukázala, že snažit se „napravovat“ hlavu prostřednictvím konverzní nebo jiné terapie je kontraproduktivní. Duševními nemocemi netrpí trans lidé více než běžná populace, ale mohou se u nich vyskytnout např. poruchy související s prožitými traumaty v důsledku diskriminace, sociálního stresu či šikany.

Mýtus: „Dřív tolik leseb, gayů a trans lidí nebylo. Lidi jenom chtějí být něčím zajímaví.“

Genderově, sexuálně a vztahově rozmanití lidé žili na světě odjakživa, ale ne vždycky a všude jim byla společnost příznivě nakloněna, což je zásadní faktor, který ovlivňuje ochotu ke coming outu, tedy k situaci, kdy dá člověk najevo, jak to se svojí sexuální orientací nebo genderovou identitou má. Víme, že čím je společnost otevřenější a více respektující, tím viditelnější jsou i genderově, sexuálně a vztahově rozmanití lidé. Sexuální orientace ani genderová identita nejsou otázkou volby, jde o vrozené charakteristiky, které si člověk nemůže svobodně vybrat ani svévolně změnit. Ze statistik a výzkumů víme, že zhruba 5-10 % dětí narozených kdekoli na světě není výhradně cis nebo heterosexuálních. Takže to, co v poslední době narůstá, není počet LGBTQ lidí, ale počet coming outů.

Předsudek: „Neslyšící lidé jsou hloupí.“

Typický předsudek, se kterým se neslyšící lidé setkávají, je, že jsou hloupí. Lidé si to myslí na základě jejich písemného projevu, ve kterém bývají pravopisné a gramatické chyby. Týká se to jakéhokoliv písemného projevu, třeba i na seznamkách. Lidé si neuvědomují, že chyby v písemném projevu nedělají neslyšící proto, že by byli hloupí, ale proto, že česky jazyk není jejich rodná řeč. Mateřštinou neslyšících lidí je totiž český znakový jazyk, který má jinou podobu a jiná pravidla.

Předsudek: „Nevidomí lidé nedokážou fungovat mimo prostředí, které neznají.“

Nevidomí lidé dokážou fungovat stejně dobře jako lidé, kteří vidí, pokud jim třeba někdo něco nehodí pod nohy schválně. Díky pomocníkům, jako jsou mluvící mobily, počítače, bílá hůl nebo vodící a asistenční psi se dokážou dobře zorientovat a pohybovat i v neznámém prostředí, používat mapy, číst e-maily a podobně.

Podobných mýtů, předsudků nebo stereotypů je samozřejmě mnohem víc a lidem, kteří jim čelí, zrovna na náladě nepřidají. V průzkumu organizace In IUSTITIA z přelomu loňského a letošního roku se ukázalo, že s násilím obecně se setkalo 76 % lidí s hendikepem a předsudečné násilí, tedy násilí spojené s předsudky kvůli jejich zdravotnímu stavu, alespoň jednou za život poznalo 58 % respondentů a respondentek, přičemž 51 % to zažilo v posledních pěti letech. V průzkumu veřejného ochránce práv (Být LGBT+ v Česku, 2019) zase více než třetina respondentek a respondentů uvedla, že během posledních pěti let pocítili diskriminaci.

I přes tato čísla věříme, že většina lidí nechce druhým škodit a nepříjemnosti často pramení z neznalosti. Abychom queer lidem se zdravotním znevýhodněním ještě nepřikládali, je důležité se zajímat o aktuální poznatky z oblasti genderové, sexuální a vztahové rozmanitosti. Stejně tak je třeba umět odlišovat mýty od faktů a nechovat se k lidem s hendikepem jako k někomu, kdo se nedokáže postarat o sebe, o druhé nebo žít a fungovat v běžném životě.

Někteří lidé samozřejmě potřebují větší míru podpory než jiní, ale je třeba neházet je všechny do jednoho pytle a brát ohled na jejich specifika.

Článek vznikl za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví České republiky.