Se stresem má zkušenost každý z nás. Víme, že na počátku každého stresu je nějaký původce, tedy stresor. Stresorem může být událost nebo situace, způsobující změnu podmínek, kterým je potřeba se přizpůsobit, adaptovat se. Někdy máme moc práce a cítíme se tak pod tlakem. Jindy můžeme mít s někým konflikt nebo můžeme trpět ztrátou někoho blízkého. Ztráta přátel nebo úmrtí v rodině patří mezi nejvážnější stresory, protože adaptace na život bez nich může být opravdu náročná. Všechny tyto a mnohé další stresující situace jsou ale relativně běžné a čas od času se s nimi střetávají všichni lidé.

Někteří lidé ale ve společnosti čelí ještě dalším, tzv. dodatečným stresorům, které souvisí se stigmatizací. Ta popisuje vylučování, škatulkování a diskriminaci osob na základě nějaké jejich skutečné nebo domnělé vlastnosti či rysu, která snižuje jejich sociální status. Osobám, které jsou ve společnosti stigmatizovány je přisuzována nižší hodnota. Tyto osoby jsou pak zpravidla v dané společnosti menšinami. V našem případě jsou LGBTQ+ lidé ve společnosti považováni za méně hodnotné z důvodu jejich menšinové sexuality nebo menšinové genderové identity. 

Rafinovaný fenomén

Stigmatizace je rafinovaný fenomén a k jejímu lepšímu porozumění si ji pojďme rozdělit na tři úrovně – systémovou, mezilidskou a osobní. 

Systémová stigmatizace

Na nejvyšší úrovni stigmatizace funguje v rámci celého systému společnosti. Představit si pod tím můžeme úroveň zákonů, které například v současnosti rozdělují páry podle toho, zda jsou způsobilé vstupovat do manželství nebo registrovaného partnerství, zda je uznána jejich rodina a vzájemné rodinné vazby. Podobně je to pak naše legislativa, která trans osobám klade za podmínku podstoupit faktickou kastraci, pokud chtějí opravit informaci o svém pohlaví na základě svého sebeurčení v úředních dokumentech. Na systémové úrovni pak jde mimo zákonů ještě také o nejrůznější normy, včetně těch kulturních, převažující stereotypy a předsudky, které se pak mohou promítat do postojů institucí, veřejných vyjádření politiků či prezidenta a obecně prostupovat veřejným životem. Zde však již tento typ stigmatizace proniká na každodenní mezilidskou úroveň a nejčastěji se s ní poprvé všichni setkáme v prostředí školy. 

Mezilidská stigmatizace

Z vlastní zkušenosti s výukou na ZŠ, vím, že děti již na prvním stupni dobře znají pojmy jako “teplouš”, “transka” a jiné, které se naučily ze svého okolí a které užívají k tomu, aby si vzájemně ve školním kolektivu ubližovaly. V této fázi je vhodné podotknout, že tyto pojmy ubližují i těm, které jsou za LGBTQ+ jenom považováni a nemusí jimi ani ve skutečnosti být. Neřízená stigmatizace ve školním kolektivu dává vzniku vážným formám šikany, stejně tak jako později v pracovním kolektivu může dávat vzniku diskriminaci na pracovišti. V nejhorších případech mezilidské stigma může přerůst v předsudečné násilí v podobě, které jsme byli svědky v polovině října v Bratislavě nebo před několika dny v Colorado Springs. Mezilidské formy stigmatizace, stejně tak jako ta systémová, však dále působí na každého z nás na osobní úrovni, kde nás může niterně zraňovat. V tuto chvíli je vhodné uvědomit si, že lidé jsou stigmatizováni kvůli různým vlastnostem nebo rysům – některé mohou být na lidech vidět (např. barva pleti, zdravotní znevýhodnění či kožní onemocnění) a jiné mohou být před druhými skrývatelné. Asi netřeba dlouze vysvětlovat, že sexuální orientaci či skutečnou genderovou identitu na druhých jen tak nepoznáme. Zde se LGBTQ+ lidé odlišují od ostatních menšin, protože jejich identita nejenže nemusí být viditelná, ale může být ve společnosti ze strany druhých rovněž přehlížená, ignorovaná, cenzurovaná nebo tabuizovaná. V závislosti na prostředí, ve kterém žijeme a na tom jak moc je na systémové a mezilidské úrovni stigmatizující tak mohou LGBTQ+ osoby zažívat různou míru studu či strachu, které je motivují svou skutečnou identitu (ať již sexuální nebo genderovou) neprojevovat, nebo ji vysloveně skrývat. Zde je již vhodné hovořit o menšinovém stresu, tedy stresu, který prožívají jen lidé, kteří jsou stigmatizovaní.  

Zdroj: Michal Pitoňák

Individuální úroveň - pojem “Menšinový stres”

Menšinovému stresu se někdy říká také stres související se stigmatizací, protože bez pochopení stigmatizace nemůžeme porozumět jeho příčinám. Slovem stigmatizace popisujeme příčiny a vlivy, které způsobují menšinový stres. Protože změnit společnost – její postoje, zákony, instituce, normy, stereotypy atd. není tak jednoduché, tak menšinový stres popisujeme jako chronický a sociálně založený. Jednoduše se nedá vypnout. Protože ale působí jen na menšiny, které jsou stigmatizované, vyžaduje od nich dodatečné úsilí - jakoby určitou energii navíc, která ale pak může chybět při zvládání běžných forem stresu a podmiňovat tak vyšší ohrožení duševně-zdravotními problémy. Každý jsme jiný, máme různé rodiče, jiné sociální zázemí, různou životní úroveň, povahu atd. Tyto rozdíly pak způsobují, že stigmatizace na všech úrovních nezpůsobují úplně stejnou míru menšinového stresu všem. Z tohoto důvodu rozlišujeme menšinové stresory do dvou hlavních skupin – objektivní menšinové stresory a subjektivní menšinové stresory. Objektivní stresor je například když nás někdo šikanuje nebo diskriminuje, nebo když žijeme ve státě, kde čelíme nějakým zákonným překážkám, či kde je nám něco znemožněno kvůli našemu menšinovému statusu. Subjektivní menšinové stresory ale působí na osobní úrovni a odrážejí to, že někoho se například nemístné vtipy ze strany spolužáků či spolupracovníků mohou dotknout víc než druhých. 

Na osobní úrovni rozlišujeme zejména tři hlavní menšinové stresové procesy:

1. a) Skrývání vlastní sexuální orientace či genderové identity (v závislosti na prostoru a čase)
2. b) Úzkostné očekávání odmítnutí ze strany druhých (rodiny, blízkých, přátel, spolužáků atd.)
3. c) Zvnitřnění stigmatizujících norem a předsudků, které nám pak mohou bránit v sebepřijetí

Jaké je být LGBTQ+ Česku v roce 2022

Otázkou kvality života LGBTQ+ osob v Česku se zabýval letos realizovaný průzkum Národního ústavu duševního zdraví, který se v rámci studie Být LGBTQ+ v Česku zaměřil na otázky kolem otevřenosti a skrývání sexuální orientace nebo genderové identity. Z předběžných a dosud nezveřejněných výsledků studie jasně vyplývá, jaké menšinové stresory se LGBTQ+ lidí v Česku dotýkají nejvíce. Pouhých 25 % dotazovaných potvrdilo otevřenost v ohledu sdílení sexuální orientace ve své rodině a 46%, tedy méně jak polovina z dotazovaných, v otázce genderové identity. Z údajů také vyplývá, že obavy z coming outu v rodině jsou jedním z největších menšinových stresorů, který současní mladí queer lidé prožívají. 

Zdroj: Studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, Národní ústav duševního zdraví (dosud nepublikováno)

Zdroj: Studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, Národní ústav duševního zdraví (dosud nepublikováno)

Tyto obavy již můžeme propojit s dalšími dvěma procesy – úzkostným očekáváním odmítnutí právě například ze strany nejbližších anebo zvnitřněním norem, kdy i my sami*y můžeme nejrůznější normy zvnitřnit a ačkoliv je například nějaký typ projevu běžný (jako například držení se za ruce s partnerem či partnerkou na veřejnosti), sami si takový projev z nejrůznějších důvodů nedovolíme - ať už kvůli strachu z diskriminace, pohledů druhých či protože si můžeme myslet, že to není vhodné. Z našeho nového výzkumu například vyplývá, že se nikdy držení za ruce s partnerem*partnerkou nevyhýbalo pouze 31 % ze všech, kteří takovou nějakou zkušenost mělo. 

Stigma a společenské normy se ale nedotýkají jen samotných LGBTQ+ lidí, ale samozřejmě zasahují i ostatní, ať už studujících na školách, které mohou za LGBTQ+ druhé osoby jen považovat nebo rodiče LGBTQ+ lidí, kteří mohou zažívat stigma z důvodu své spřízněnosti s LGBTQ+ osobami. 

Autor textu:

RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D. - výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví, předseda spolku Queer Geography, garant a vyučující předmětu Vybraná témata LGBTQ+ psychologie: komunikace a práce s klientelou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.