Sanni Est (30) je trans žena z Brazílie, která od roku 2007 působí jako hudebnice, DJka a herečka v Berlíně. Vytváří upřímné biografické umění, od dokumentárních filmů o queer lidech černé a snědé barvy pleti, po hudbu a videoklipy, ve kterých využívá své tělo k tomu, aby publikum donutila ke konfrontaci s jeho vlastním internalizovaným rasismem a sexismem. Vloni v dubnu vydala své první album War in Her. Organizuje queer feministický festival Empower.

Do Prahy Sanni Est přijela v únoru na pozvání spolku Prague Pride jako jedna z DJek queer femme party BOBR.  

Můžeš nám představit tvůj festival Empower?

Nejdřív vlastně ani nešlo o festival, byla to spíš taková techno party. Podstata ale byla stejná – platforma, kde mohou umělkyně (zejména queer a trans umělkyně, které nejsou bílé) provozovat svoje umění a vyjadřovat se skrze hudbu. Nebyla jsem ale úplně spokojená s původním formátem, a tak jsem v roce 2018 uspořádala první Empower, který měl festivalovou podobu. Jsem ráda, že jsem na něj dostala grant od Musicboard Berlin. Tento rok plánuji festival zopakovat.

Narodila ses a vyrůstala v Brazílii. Jaký je tam život pro queer lidi – zejména pro trans ženy, které nejsou bílé?

Není vůbec jednoduchý, což je ostatně důvod, proč jsem se přestěhovala do Německa. V Brazílii nežiju dvanáct let, takže je trochu těžké hodnotit, jaké to tam teď je. Rozhodně se to zhorší s novým prezidentem.

Když jsem byla malá, bylo dost běžné, že se transvestiti a trans ženy (pozn. red. – v Brazílii se rozlišují tyto dva termíny; transvestité jsou muži, kteří žijí jako ženy, ale na rozdíl od trans žen nepociťují silnou dysforii vůči svému tělu) stěhovali do Itálie, Španělska nebo Francie, aby se tam živili sexuálními službami. Byla to totiž jediná práce, kterou znali, a v těch zemích ji mohli provozovat o něco bezpečněji než doma. Já sama jsem vyrůstala trochu jinak, z části proto, že moje máma je lesba – měla jsem za vzor sebevědomou a nezávislou ženu, hodně kritickou vůči patriarchátu, a to přesto, že v mém dětství ještě neměla moc vzdělání. Ale předala mi toho hodně.   

Brazílie je dost nebezpečná země pro trans ženy, obzvlášť ty s jinou než bílou barvou pleti. I když musím přiznat, že se tam pravidelně vracím a mám tam pocit, že feministický diskurz v Brazílii je o dost napřed v porovnání s Německem. Například řeší věci kolem trans lidí, rasy a třídní otázky, zatímco v Evropě mám pocit, že si lidi často myslí: „My jsme tu měli feminismus v 70. letech, takže dneska je všechno v pořádku.“

Sanni Est hraje na queer femme party Bobr v únoru 2019 v Praze.

Určitě jsi měla nějakou představu, jak vypadá život v Německu. Co bylo pak v reálu jiné? Je něco, co tě hodně zklamalo?

Především jsem si myslela, že v Evropě – zejména v Západní Evropě – budou všichni hrozně vzdělaní a mezinárodní a budou mluvit spoustou jazyků. To byl hlavní důvod, proč jsem chtěla žít v Evropě, namísto třeba v USA nebo v Austrálii.

Takže zklamání přinesl nedostatek kosmopolitnosti?

Přesně! Také mě hrozně překvapilo, jak jsou lidi pořád rasističtí, ale v určitých méně nápadných způsobech, protože ví, že úplně otevřeně rasisti být nemůžou. To bylo něco šokujícího a plně jsem si to neuvědomila, dokud jsem tam nežila pár let a nezačala si všímat toho, jak se lidi chovají mezi sebou v porovnání s tím, jak se chovají ke mně.

Další věcí, abych byla upřímná, byla určitá forma transfobie. V Brazílii máš všechno přímo před sebou – pokud má někdo něco proti trans lidem, vysmívá se jim na ulici, bije je nebo je přímo vraždí. V Německu mají všichni nasazený totální poker face, ale ve finále kdo má vlastně transky rád? Nikdo.

V Brazílii mám spoustu trans kamarádek, které jsou heterosexuální a mají stabilní vztahy s přítelem. Já se taky identifikuju jako heterosexuální, ale v Německu jsem nikdy přítele neměla. Měla jsem milence a tak, ale kdykoliv jsem jim řekla, že jsem trans, úplně se mě přestali dotýkat a všímat si mě… což je něco, co jsem od „civilizovaných a vzdělaných“ Evropanů nečekala.

Studovala jsi klasickou hudbu a hudební teorii, přitom ale tvé album War in Her je něco velmi jiného, než co si lidé představí pod označením „klasika“. Jak ses dostala k tvému současnému hudebnímu stylu?

Když jsem se přestěhovala do Berlína, propadla jsem elektronické hudbě, kterou jsem předtím moc neposlouchala. Zamilovala jsem si ten hypnotický pocit, kterého se dá dosáhnout repeticí a elektronickými smyčkami. Mám ráda pocit transu a tu rituálnost, ale dělat techno nebo house mi přišlo moc monotónní, protože já mám ráda hudbu, která je hrubá a otevřená. Navíc dlouhodobě dělám s afro-brazilskými bubny, což asi hodně ovlivnilo rytmickou strukturu alba a jeho instrumentaci – je to takové afro-brazilské, ale s techno-elektronickým aspektem a dramatickými prvky, jako je třeba zpěv. Navíc produkce toho alba byla hodně minimalistická. Neměla jsem zdroje na to, abych sehnala hudebnice a hudebníky, takže jsem se musela omezit na věci, které jsem mohla dělat na počítači.

Jak velkou roli hraje fakt, že jsi queer, v tvé hudbě a ve výběru míst, kde hraješ? Setkáváš se v kontextu německé elektronické hudební scény s rasismem a transfobií?

To je dobrá otázka. Chtěla bych nejdřív zmínit, že mám jeden projekt jako DJka a jeden jako zpěvačka, a oba jsou dost rozdílné. A jako DJka vidím, že elektronicko-hudební scéna a kluby v Berlíně jsou extrémně sexistické a extrémně dominované bílými lidmi. Takže je to tam pro mě jako ženu dost těžké – ani ne nutně proto, že jsem trans, ale obecně proto, že jsem žena. Všichni technici jsou muži, všichni DJové jsou muži, vlastníci klubů jsou muži a oni si prostě nemyslí, že víš, co děláš, takže si tě neobjednají. Nebo pokud ano, dají ti nějaký hrozný časový slot. Takže tak vypadá ta mainstreamová undergroundová scéna.

Je docela ironické, že ta scéna je zároveň mainstreamová i undergroundová…

Žejo? Protože všechny kluby v Berlíně jsou „underground“, i když dneska je z toho mainstream. Takže v podstatě proto, že jsem hodně otevřená v otázkách feminismu, transfobie a rasismu, objednávají si mě jenom queer pořadatelé. A potom je to ale mnohem příjemnější, i když to pro mě znamená určité omezení.

Pro ty, kdo neví, kde hledat, není zrovna jednoduché najít tvorbu trans umělců a umělkyň. Máš nějaká oblíbená jména, která by si podle tebe zasloužila pozornost?

Rozhodně. Tuhle otázku miluju, je to vlastně důvod, proč jsem začala dělat Empower. Když jsem před deseti lety šla do tranzice, nebyla jsem ještě performerka, ale chtěla jsem to začít dělat profesionálně. A když jsem si hledala nějaké vzory – a všechny moje vzory byly cis ženy, samozřejmě (pozn. red. – „cis“ je termín označující lidi, kteří nejsou trans, tzn. jejich genderová identita je v souladu s pohlavím, které jim bylo připsáno po narození.) – bylo to hrozně demotivující, protože jsem si myslela: „No jo, ale ony mají vyšší hlas a jejich těla vypadají takhle a takhle“. Bylo to pro mě opravdu těžké, na pět nebo šest let to zabilo určitou část mých ambicí. Vůbec jsem nehrála ani nezpívala, protože jsem měla pocit, že to dělat nemůžu. Dneska si myslím, že je situace už trochu lepší, je tu pár umělkyní a umělců, v kterých se můžu zhlížet: Star Amerasu, Mikey Woodbridge a Lyra Pramuk. Potom ještě Colin Self, který sice není přímo trans, ale ve svém umění si dost hraje s genderem.

Na jaká témata se jako transfeministka a aktivistka soustředíš?

Asi jako většina lidí se soustředím především na to, co se mě osobně týká a co mě nejvíc zajímá – v mém případě jde zejména o intersekcionalitu a hlavně, hlavně třídní otázky. Jako imigrantka, jako někdo, kdo vyrostl ve favele v Brazílii, jsem si vědomá toho, že věci jsou mnohem těžší pro lidi, kteří nemají kontakty, peníze a zdroje. A samozřejmě ti, kdo se narodili do určitých privilegií, si jich nejsou vědomi – což je sice normální, ale je to potřeba změnit.

V souvislosti s mým festivalem, který je teď jedním z mých hlavních projektů, se snažím platit queer umělkyně a umělce, kteří nejsou bílí, protože to pro některé lidi není samozřejmost – hlavně v Berlíně se od umělkyň a umělců často čeká, že budou dělat zadarmo. Ale u mě to tak není.

Setkáváš se s nedostatkem pochopení ze strany jiných queer lidí? Pokud ano, co obvykle nechápou? Naše komunity jsou často politicky rozdělené na základě liberálnosti nebo radikality – kam bys na tomto spektru zasadila sebe?

Často musím lidem vysvětlovat, že jsem chudá a jak to ovlivňuje všechno v mém životě. VŠECHNO. Od vztahů přes práci po emocionální stabilitu a trauma a tak dál. Lidi si často myslí, že jsem vyrůstala v pohodlí, protože mě vnímají jako hezkou, mluvím několika jazyky, umím se dobře vyjadřovat a mám vzdělání. Další věc, kterou jim musím vysvětlovat, jsou moje zkušenosti s transfobií. Často si totiž myslí, že díky tomu, jak vypadám, s transfobií nemám problémy, což mi leze dost na nervy – já jsem si vědomá svého privilegia, čímž zase nechci říct, že je passing pro mě nějaká vyšší hodnota, ale mám díky němu určitý životní pokoj. (Pozn. red. – „passing“ označuje stav, kdy daná trans osoba není na první pohled rozeznatelná jako trans.)

Jasně, nemusíš neustále řešit kecy a pohledy všemožných lidí.

Přesně tak. Nemusím jim pořád vysvětlovat: „Ale já jsem žena!“ Nemusím je pořád opravovat, že se o mně vyjadřují v mužském rodě. To se mi neděje. Takže já jsem si sice vědomá svého privilegia, ale na druhou stranu většina trans žen je nějakým způsobem queer i z hlediska sexuality, a u nich mám pocit, že to mají oproti mně jednodušší. *smích*

Jak to myslíš?

Tak, že na rozdíl ode mě nemusí řešit cis hetero muže. *smích* Takže v určitých ohledech to mají snazší v oblasti přijetí a vysvětlování své identity.

Ale co se týče toho, jestli jsem liberální nebo radikální – na to je pro mě trochu těžké odpovědět, protože pro většinu cis hetero mužů jsem samozřejmě EXTRÉMNĚ RADIKÁLNÍ, chápeš? Nebojím se zvýšit hlas, říct jim, že jsou ignoranti, aby drželi klapačky a že je mi u prdele, jestli chtějí odejít, protože jim vadí, jak s nimi jednám, protože nemají ani šajnu, o čem sakra mluvím. V kontextu queer komunity je to trochu komplikovanější. Respektuji třeba názory černých trans žen, které říkají, že na jednání s bílými lidmi už prostě nemají energii a že je to děsně vyčerpává a že to odmítají dál dělat. Ale můj přístup je spíš ten, že se snažím vetřít do existujících systémů a využít je k tomu, abych podpořila svoji vlastní komunitu.

Sanni Est s autorkou rozhovoru Jamie Emmou Rose.

Řekni, prosím, na závěr čtenářům a čtenářkám, kde najdou tvoji práci a jak tě můžou podpořit v tom, co děláš.

Můžou mě najít na internetu! *smích* Ne, ale vážně, vygooglete si „Sanni Est“ a najdete tam odkaz na moje album, festival, můj film pro Queer History Month a další věci. Pokud mě chcete podpořit, je samozřejmě těžké prosit o peníze, ale pokud chcete, můžete si na Bandcamp koupit moje album. I když poslouchání přes Spotify se taky samozřejmě cení. Ale v dnešní digitální době je asi nejlepší způsob podpory nezávislých umělců a umělkyň sdílet jejich hudbu a videa, tagovat je na sociálních sítích nebo navrhovat je do lineupu, když se konají různé akce.

Všichni neustále konzumujeme média, ať je to hudba, film, Netflix, všechno možné. Je důležité se sama nebo sám sebe zeptat, kdy jste naposledy četli nebo zhlédli nebo poslouchali něco, co vytvořila nějaká žena, která třeba není nutně bílá. Protože i tímto uvědomělým konzumováním se dá postupně a příjemně změnit přístup lidí.

Autorka: Jamie Emma Rose

Jamie Emma Rose je nebinární trans žena, která druhým rokem působí v organizaci Trans*parent. Mezi její hlavní zájmy patří literatura psaná trans ženami.