Queer teologie

Queer teologie

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Těmihle slovy zahájil přednášející moji první vysokoškolskou přednášku z teologie. Jde o úryvek z dokumentu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě.

Myslím, že vybral právě tento odstavec, aby nám, budoucím sociálním pracovníkům a pracovnicím naznačil, na co se máme v Božím zorném poli v naší práci a životě hlavně soustředit. Konstituce dále pokračuje slovy: Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia. “Co myslíte, že jsou ta znamení doby dnes?”, ptal se přednášející a všichni mlčeli a mlčel i on. Mlčela jsem i já, i když jsem chtěla křičet, že to je přece jasné, že znamením doby jsou queer lidé, kteří trpí a jsou pronásledování za to, kým jsou a koho milují. Ale nic jsem neřekla, protože jsem se bála. Bála jsem se, že se setkám s odporem, na který jsem z církevních kruhů byla zvyklá. Nakonec přednášející prohlásil, že je skutečně těžké dnes znamení doby poznat a tím naše debata skončila. Kdybych se ve stejné debatě ocitla dnes, už bych uměla říct, co si myslím a uměla bych i říct, že pokud budeme lhostejní ke queer teologii, přijdeme o neskutečné bohatství v porozumění transcendentním skutečnostem, které zkušenosti queer lidí přinášejí. Proto bych se tě také chtěla zeptat, zda bys dovedl ve svém životě popsat nějaký podobný zážitek, který utvářel tvoje vnímání toho, co to queer teologie je?

Souhlasím, že zkušenosti queer lidí mohou být pro křesťanství (a právě tak i pro další světová náboženství) velkým přínosem. Proč? Protože mohou tyto tradice obohatit o pohled těch, kteří byli v dějinách, a často právě v náboženském kontextu, utlačováni. V křesťanství, a v tom zcela souzním s teologií osvobození, je pohled utlačovaných zcela zásadní. Řekl bych, že znamením doby nejsou jen queer lidé, ale vůbec všichni utlačovaní, včetně samotné přírody, což nám dostatečně zjevuje environmentální krize.  

Nevím, zda dokážu přesně popsat jeden konkrétní zážitek, ale když vyrůstáš v křesťanském prostředí a jsi queer, tak tě ta neveselá každodennost k nějaké formě reflexe přirozeně dovede. Myslím že pro mě byl velmi důležitý rozhovor s americkým teologem Matthew Foxem, který jsem četl, když mi bylo dvacet. Hovořil o queer lidech naprosto otevřeně a s láskou. To byl konstitutivní zážitek, který mi ukázal, že lze být věřícím a současně mít menšinovou sexuální orientaci. Pamatuju si také jeden takřka mystický okamžik z pozdější doby. Na počátku pontifikátu papeže Františka, když už začalo být jasné, jak odlišnou vizi křesťanství přináší, jsem jedné noci přemýšlel a sám pro sebe si nahlas řekl: “Je to moc pěkné, ale mohl by sis vzpomenout i na nás”. A on pak druhý den vyslovil ta slavná slova: “Kdo jsem já, abych je soudil?” Jistě, ten výrok je z dnešního hlediska nedostatečný. Koneckonců nezahrnoval ani všechny queer lidi, a možná jsme od papeže Františka na tomto poli čekali více otevřenosti, a nedočkali se, ale ta synchronicita v sobě měla cosi tajemného. A pak rád vzpomínám na den, kdy bylo v katolickém Irsku odhlasováno ve veřejném referendu stejnopohlavní manželství a druhý den vyšla nad Dublinem velká duha. V zemi s dávnou tradicí keltského křesťanství, které obsahovalo silně kosmické motivy a souznělo hlouběji s přírodou, mi to připadalo velmi půvabné a také to někteří Irové takto komentovali. 

Proč je potřeba mít queer teologii?

Nejprve bych rád zdůraznil, že nejsem odborník na queer teologii. Teologií se profesionálně nezabývám, i když jsem ji studoval. Věnuji se literatuře a terapii, ale stále se, byť ve velmi svobodném  a kritickém smyslu považuji za křesťana, a jsem queer, a tak mě tato reflexe duchovních otázek přirozeně zajímá. 

Queer teologii potřebujeme, protože v církvích i přes častý odpor a někdy vyslovené odmítání queer lidé jsou, a proto je nutné reflektovat víru také jejich očima. Může této skupině, tak často těžce zkoušené, pomáhat prožít vlastní důstojnost a  číst ji v duchovním světle. Ale tato teologie může být přínosem i pro ostatní křesťany. Za prvé je tu ona zkušenost útlaku, kterou jsem už zmínil. Ta činí queer křesťany a křesťanky zvláště citlivými vůči všem formám pronásledování. Chápu queer teologii jako jednu z větví velké rodiny emancipačních teologií, které lze také nazývat teologie osvobození. Do této rodiny patří klasická latinskoamerická teologie osvobození zabývající se chudými a jejich potřebami, dále mohutná řeka feministické teologie, teologie černých lidí a konečně i určité formy teologie stvoření. Všechny tyto větve spojuje téma marginalizovaných a Boží přítomnost v nich. 

A pak jsou tu některá další témata, kterými mohou queer lidé církvím prospět. Křesťanství ve své většinové formě je jaksi nezdravě a nezrale posedlé sexualitou. Líbilo se mi, jak bratislavská farářka Anna Polcková, která si pro svou otevřenost vysloužila nepřízeň slovenských evangelických biskupů, jednou řekla, že křesťanství má pubertu a lidé v pubertě pořád řeší sexualitu. Na tom něco je. Myslím, že queer teologie může předefinovat vztah k sexualitě a tělesnosti a učinit ho dospělejším, méně idealistickým, ale současně plnokrevnějším a posvátnějším… Samozřejmě to ovšem i na straně queer lidí vyžaduje hlubší a posvátnější vztah k sexualitě. 

Pak je tu téma radosti. Pronásledovaní se někdy umí lépe ze života radovat. Letos jsem si tento aspekt uvědomil na demonstraci na podporu Queer lidí v Polsku, kde jsi ostatně velmi pěkně muvila a modlila se. Potom, co tam jeden provokatér z řad policie v civilu vyvolal konfliktní dění, které naštěstí zažehnala chytrá velící policistka, se celé napětí rozpustilo při vystoupení drag queens. Ta úžasná energie oslavy tváří v tvář útlaku mi přijde pro tuto komunitu typická. I proto mám rád barvitost našich pochodů, jejich karnevalovou atmosféru. Naše kultura neumí moc slavit a jen mdle prožívá radost, natož aby zažívala extázi, což je náboženská zkušenost par excellence. Queer teologie je také teologií oslavy života, via positiva, jak by řekl Fox. Vděčností kosmickému Kristu za dar života.

A pak je tu téma patriarchální idolatrie. Myslím, že queer spiritualita může navázat na mystické proudy uvnitř křesťanství, které byly vždy vůči dominantní patriarchální mentalitě a symbolice v jakési tiché opozici. Jistý typ obraznosti se přežil, i když je tradiční a má své praobrazy v Písmu a tradici. Mistr Eckhart, jeden z největších křesťanských mystiků, se modlil v jednom kázání, aby ho “Bůh zbavil Boha”. Míní tím, že je potřeba se osvobodit od všech obrazů, neboť Bůh je nekonečné tajemství, které vše přesahuje, a nikoli Bílé Macho na obláčku. A my dnes potřebujeme Boha myslet a zakoušet radikálně jinak. Nemůžeme dále tváří v tvář všem výzvám času nedospěle spoléhat na jakousi mašinu ze zásvětí, ale spíše cítit božství coby mystérium, které žije ve středu stvoření. K tomu nás ostatně vede i samotná trojiční perspektiva, Bůh není nějaká bytost kdesi mimo, ale tajemné společenství přítomné v nitru života. Lze mluvit o tom, že Bůh vše přesahuje, vše stále tvoří a ve všem plně přebývá. Je to velmi klasické a přitom mám dojem, že se k tomu většina kázání a katechezí ani nedostane. A místo toho se do lidí pořád pere slaboduchý antropomorfismus. Tomáš Akvinský Boha definuje jako “čiré býti” nebo také “Život života”, moderní protestantský teolog Paul Tillich jako “odvahu k bytí”, i v Bibli, přece Boží jméno znamená “Jsem, který jsem.” Není to diktátor, ani kasička.

Barvitost queer zkušenosti nás konečně může vést k svobodnějšímu a tvořivějšímu vztahu i k jiným duchovním tradicím. K tomu, čemu velký katolický teolog Raimon Pannikar říkal “vícečetná náboženská identita”, respektive jiní autoři “intraspiritualita”. Pro mě je v tomto kontextu klíčové setkání s buddhismem, který má historicky také silně patriarchální projevy, ale díky svému důrazu na svobodu a odpoutanost od konceptů dokáže snáze queer lidi integrovat. A jeho spiritualita osvobozuje od doslovně pojatých obrazů božství. A konečně v tradicích původních obyvatel nalezneme zajímavé queer obrazy a zkušenosti, například v kontextu šamanismu. Dnešní křesťanská spiritualita má povinnost zkoumat i jiné spirituality. Ostatně to je i vyznění odvážé Panamozonské synody, která se před časem odehrála v Římě. Katolická církev na ní ocenila i duchovnost původních obyvatel Amazonie.

Konečně tvoří queer teologie přirozený most k sekularizaci, protože bez ní by dodnes byla láska queer lidí nezákonná. V sekularitě se projevují křesťanské hodnoty leckdy hlouběji, než v samotných náboženstvích. Nezapomínejme na to, že evropský humanismus má Ježíšovské kořeny. Skutečnost, že například v Evropě nepraktikujeme trest smrti a mučení je bytostně křesťanský projev. A současně tyto hodnoty prosadili leckdy sekulární odpůrci církví. V humanistech mají křesťané přirozené spojence, pokud své náboženství nevykládají jako formu útlaku.   

Co je podle tebe queer v bibli?

Mohli bychom samozřejmě kapku šablonovitě hledat různé formy queerness u jistých postav v Bibli (Josef v pestré suknici, David a Jonatán, Rút a Noemi, římský voják a jeho otrok), ale to mi nepřijde moc objevné. Spíše bych se snažil dívat na biblické texty dvojím způsobem, dvěma tradičními prostředky teologie osvobození: hermenautikou podezření a hermaneuatikou hladu. To znamená na jedné straně důsledně zkoumat všechny formy patriarchálního útlaku, které se v Bibli vyskytují, a osvobozovat od nich naší víru, a na straně druhé si všímat, že základní poselství Bible je osvobozující, je emancipační a tuto dynamiku hledat. Písmo svědčí také o Boží osvobozující lásce ke všem lidem a zvláště utlačovaným, která se projevuje v prorocké a buřičské postavě Ježíše. 

Luther říkal, že Bible není papírový papež. Právě queer lidé dobře znají zkušenost, kdy je fundamentalisté mlátí vytrženými veršíky. Neměli bychom se tvářit, že ta problematická místa v Bibli nejsou. Jsou a mohou být nebezpečná. Argumentovat můžeme odmítnutím nehumanity jako takové a také dobovým kontextem. Především ale je semitská tradice vykladačská od podstaty: Hospodin jednu věc řekne a my dvě slyšíme, jak čteme v žalmu. V judaismu je to hermeneutický princip. Doslovné a otrocké čtení jakéhokoliv textu bychom měli odmítat a hledat vždy v textu perspektivu Krista - tj. osvobozující přítomnost, která volá srdce k uzdravující lásce bez hranic.   

Věřím a těším se na to, že přijde věk žen a dětí - jak myslíš, že souvisí queer teologie s feministickou teologií? 

Také se na ten věk těším a jen dodám, že by to také měl být věk Země a přírody. Queer teologie s feministickou teologií bytostěně koexistuje a sousedí. Obě jsou to formy teologie osvobození. Obě vycházejí z kritiky patriarchátu a obě radikálně přeznačují dosavadní církevní teorii a praxi. Moje nejoblíbenější queer teoložka byla současně významnou postavou argentinského feminismu. Míním tím argentinskou teoložku Marcellu Althaus Reid, která působila ve Skotsku a zemřela v roce 2009. Je autorkou tzv. neslušné teologie, nebo chcete-li, teologie “psané bez kalhotek”. Napsala také knihu The Queer God, naprosto zásadní dílo, v němž si můžete přečíst o Boží/lidské bisexualitě, polyamorii nebo transgenderu. Právě její teologie spojující otázky sexuality, politiky a spirituality je pro mě způsobem, jak dnes myslet feministicky a queer transcendenci. Žádné téma nelze izolovat. Feminismus, queer, ekologie, sociální a politické otázky i potřeba spirituality a mystiky, kterou dnes cítíme - to vše k sobě patří. Vše je v tomto vesmíru propojené a Bůh je ona síla lásky - síla vztahování všeho živého, jak o tom píše jiná feministická/queer teoložka Carter Heyward. 

Historický a leckdy i současný útlak queer lidí se kryje s utlakem a nerovnou situací žen. Jsou to dvě strany téže mince. Obojí je součastí téže nemocné mentality, která v sobě obsahuje paradigma dominance a násilí. A témuž útlaku byla a je vystavena i příroda. Chceme-li křesťanství vysvobodit ze zajetí patriarchátu a znovu v něm nalézt onu radikální a vášnivou vizi Ježíše z Nazaretu, která vede k univerzálnímu soucitu a nenásilí, musíme zbourat patriarchální modly a nalézt současně jiný způsob vztahování se k Bohu, sobě navzájem i ostatním tvorům. V tomto smyslu je pro mě queer teologie a feministická teologie nejen novou formou řeči o Bohu, ale především novou formou vztahu k Životu. Dorothee Sölle, jiná moje teologická hrdinka, o tom hovoří takto: “Ve feministické teologii nejde jen o záměnu zájmena, nýbrž o jiný způsob, jak myslet transcendenci, nechápat ji už jako nezávislou na všem a panující nade vším, nýbrž vevázanou do přediva života. Mystika a rezistence je ústřední téma budoucí feministické teologie osvobození.” 

Rozhovor o queer teologii spolu vedli básník, publicista a terapeut Adam Borzič a předsedkyně sdružení LGBTQ+ věřících Logos Veronika Dočkalová. Pokud vás zajímá více, nenechte si ujít přednášku Adamu Borziče, která proběhne v rámci Pride Stream 5. 8. od 17 hodin.